Keltové (zhruba 5. až 2. století př. n. l.) byli prvním známým etnikem, které po době Halštatské významným způsobem ovlivnilo osudy našeho území. Původní území osídlené Kelty se rozkládalo ve Švýcarsku, severovýchodní Francii a jihozápadním Německu, a náležela k němu i část Čech a Moravy. Faktory jako přelidnění a touha po kořisti (očekávané ve vyspělých jižních oblastech) způsobily, že keltské kmeny z této své pravlasti expandovaly do velké části Evropy.
Keltové se stali po dobytí Říma (387 př. n. l.) a Delf se známou věštírnou (279 př. n. l.) ztělesněním barbarství, které ohrožovalo tehdejší civilizovaný svět. Antické zprávy proto hovoří o Keltech jako o divokých nájezdnících, pohrdajících smrtí, jindy zase vychvalují jejich hlubokou oddanost náboženství a pozoruhodnou učenlivost. Zmiňují rovněž jejich zálibu v obžerství a ve hromadění zlata, stejně tak zálibu v dekorativnosti, jejich důvtipnost a schopnost napodobení.
Moravské území bylo Kelty zasaženo podunajským invazním proudem již v průběhu pátého století př. n. l. Druhá keltská vlna ho obsadila v první polovině čtvrtého století. Byl to kmen Bójů, podle nichž germánští Markomané zemi později dali jméno (Boiohaemum = domov Bójů), které měl na Moravě snad vystřídat ve třetím století kmen Volků-Tektoságů.
Keltské kmeny poměrně značně migrovaly a na základě historických zpráv lze dobře rekonstruovat jejich pohyb, např. Bójové jsou v průběhu několika staletí uváděni v oblastech Čech, na území severní Itálie, Francie, ale i Pannonie. Stejně tak i sídla Volků-Tektoságů jsou kromě Moravy zmiňována jak ve Francii, tak např. v Turecku. Těmto zprávám by mohla odpovídat i situace ve vývoji osídlení Moravy – sídliště z nejstaršího období, ze středního laténu a z období nejmladšího, současného s keltskými oppidy, nebývají vždy na stejném místě. Na svém postupu přinesli Keltové do nově získaných oblastí „laténskou“ kulturu, nazvanou podle naleziště La Tene na břehu švýcarského Neuchatelského jezera. Ta vznikla působením vlivů vyspělého Středomoří na halštatské prostředí střední Evropy.
Vznik, rozšíření a vývoj laténského stylu (někdy je označován jako „plastický výraz keltského náboženství“) je možné nejlépe sledovat tam, kde je největší koncentrace předmětů užitého umění – na pohřebištích . Keltští zemřelí byli pochováváni s věcmi, které je doprovázely během jejich života: ženy se šperky, muži se svými zbraněmi. V počátcích osídlení našich zemí, ve 4. a 3. stol. př. n. l., pochovávali Keltové své mrtvé inhumací, tj. pohřbívali nespálená těla. Nebožtíci byli uloženi v hrobě (někdy na dřevěné desce či dokonce v rakvi) v natažené poloze na zádech, s rukama podél těla, většinou hlavou k severu; pouze ojediněle se objevuje kremace, která však během krátké doby ve středo-laténském období (2. stol. př. n. l.) zcela převládla. Příznačná jsou tzv. plochá pohřebiště (to proto, že hroby nejsou kryty mohylami). Na Moravě jich je známo na 150: od velkých nekropolí, kde byly pochovány desítky zemřelých, přes menší hřbitovy o několika hrobech, až k ojedinělým pohřbům. Z pozdní doby laténské pak hroby neznáme vůbec , a to nejen u nás, ale i v celé Kelty obsazené střední Evropě.
Většina pohřebišť (ať už velkého rozsahu – např. Holubice o 75 hrobech, Blučina, Lovčičky, Chrlice, Křenovice aj. kolem 20, či menší nekropole o několika hrobech) náleží druhé polovině čtvrtého a třetímu století př n. l. Hrobů starších – z přelomu 5. a 4. stol. a hrobů mladších z 2. stol. – bylo zachyceno a prozkoumáno podstatně méně. Nejstarší horizont je na pohřebištích zastoupen velmi vzácně, třebaže sídliště z tohoto nejstaršího období keltského osídlení Moravy jsou celkem dobře známa. Doklady pohřbívání z mladšího období jsou méně snadno zjišťovány, neboť na rozdíl od předchozího období, kdy se pohřbívala nespálená těla, jde o pohřby žárové, které jistě snadno unikaly pozornosti, nehledě k tomu, že vzhledem k menší hloubce uložení byly jistě i snadněji narušovány a častěji ničeny při obdělávání půdy, především hlubokou orbou v poslední době; pesimistické odhady předpokládají již naprostou devastaci těchto žárových pohřebišť. Přesto však se podařilo prozkoumat několik nekropolí s žárovými pohřby – Ponětovice s 35 hroby, Kobylnice, Mistřín, a nebo Střelice.
V Ponětovicích to byla například žárová nekropole z 2. stol. př n. l., která byla prozkoumána J. Poulíkem v r. 1936. V 35 hrobech byly uloženy spálené kosti spolu s předměty a nádobami, které rovněž prošly žárem pohřební hranice. Velmi zajímavým jevem na pohřebišti je silné deformování – zohýbání železných mečů, které nelze vysvětlit jen snahou upravit dlouhou zbraň na rozměr, ktery by byl vhodný pro malou hrobovou jámu; musíme spíše předpokládat znehodnocení zbraně z rituálních důvodů. Na Moravě vzácné (Domamyslice, Žatčany) bojovnické hroby ohraničené příkopem naznačují pohřeb významné osobnosti a občas se vyskytující dvojhroby většinou ukazují na pohřeb výše situovaného zemřelého s osobou závislou.
Z antropologických rozborů kosterních pozůstatků plyne, že Keltové byli urostlí lidé nejednotného antropologického typu; v průměru se nedožívali příliš vysokého věku. Celý život Keltů byl úzce spjat a prostoupen vírou v nadpřirozeno. Ta docházela výrazu i v nejprostších a nejběžnějších činnostech a předmětech, především však o svátcích, které byly během keltského roku čtyři – svátek jara Beltine 1. května, Lugnasad koncem srpna po sklizni, Samain – svátek mrtvých v listopadu a koncem ledna lmbolc spjatý s probouzením nového života.
Zhruba dvě poslední století před zlomem letopočtu představují vrchol keltské civilizace. Dochází k obrovskému rozmachu řemesel a obchodu, který zase spolu s dalšími faktory spolupůsobí při vzniku předchůdců měst – keltských oppid; uspořádání keltské společnosti se díky všem těmto skutečnostem dostává na úroveň, od níž je už jen krůček k vytvoření státu. K tomu však již, v důsledku vlivu řady historických událostí a změny poměrů v Evropě, nedošlo; na konci 3. a v průběhu 2. stol. př. n. l. však počala moc početných, ale nejednotných keltských kmenů v Evropě slábnout a upadat. Z posledních desetiletí starého letopočtu nemáme již pro přítomnost Keltů na našem území žádné doklady a teprve až v prvních desetiletích letopočtu nového se objevuje na Moravě obyvatelstvo nové, germánské , které začíná psát další kapitolu naší historie.
